Hledač pravdy

Věčný hledač pravdy o lidském štěstí a lásce...

Od dětství mám ráda příběhy...Příběhy lidí, které se opravdu staly, které někdo opravdu prožil.... ať teď a nebo před tisíce lety. Jsou období a doby, které mám raději, některé zase mám méně ráda, a některé vůbec. A zrovna nedávno jsme s mým mužem sledovali filmy z období První republiky, II. Světové války. Je to doba kterou miluji. Má duše vždy skáče radostí, jak kdyby tam byla naposled doma...Kdo ví, možná má předešlá reinkarnace byla právě v První republice a zahynula jsem za II. Světové války. A kdo ví, možná jsem jako studentka se zamilovala do příběhů starých lidí, o které jsem pečovala... Každý to může vidět jinak. Každopádně vše, co přišlo potom se mnou nijak neladí a tak to mám s více obdobími v lidské historii. Minule se však můj muž rozzlobil nad mým rozplýváním se u filmu: " Ale i tehdy lidé byli chudáci! Do filmů dávají zase jen ty bohaté a šťastné! Ty si tu dobu idealizuješ! Za komunistů aspoň všichni neměli nic, ale každý měl práci, střechu nad hlavou a co jíst! Měl jistotu!"

Ufff... prvně mnou tato věta otřásla. Ale začala jsem se sama sebe ptát a začala jsem dostávat odpovědi...

Od dětství miluji příběhy, které se staly...Ráda naslouchám lidem, kteří je vypráví, ráda v nich hledám pravdu o lidské lásce a štěstí. Proto ráda naslouchám příběhům. Je vlastně jedno, jestli je to dávná historie a nebo je to doba, kterou jsme zažili. Jedno mají všechny příběhy společné, jak ty které se mnou ladí, tak ty které se mnou kroutí. Příběhy, které se mnou ladí jsou psané srdcem. Jsou plné lásky, čisté nesoudící lásky (a nebo se to hrdinové naučí), naděje, vnitřního štěstí, vlastní odpovědnosti za svůj život a sní je spojena i vnitřní svoboda. Všechny příběhy, které miluji splňují tento základ + muž je hrdina, ochránce žen a žena otevírá všem srdce a chápe je a tím je přivádí na správnou cestu. Pak je jedno, jestli je to historické, válečné drama, romantický film a nebo jakýkoli jiný žánr. A stejně tak se mnou ladí lidé, kteří vyprávějí své životní příběhy. Zajímalo by mně totiž, kdo si nepřeje být přijat takový jaký je? A kdo si nepřeje dokázat milovat vše takové jaké je? Kdo netouží najít štěstí? Kdo netouží najít svobodu? A která žena netouží po ochránci a hrdinovi? A který muž netouží po všechápající ženě?

Avšak jsou tady i příběhy, které se mnou neladí. A ty mi nedělají vůbec dobře. A zase je jedno jestli jsou z minulosti, kterou jsme zažili a nebo z dávné o které se pouze někde dočteme. A to jsou ty, kde lidé zaměnili všechny čisté hodnoty srdce za iluze. Kdy vlastní odpovědnost a tím pádem svobodu zaměnili za jistou práci a příjem.

Když se podívám na oba tyto typy příběhů, rozhodla jsem se žít ve štěstí a lásce. Šťastné lidi s otevřenými srdci jsem nenašla uhoněné v kancelářích, ani mezi otroky vlastních rodin. Ať je to dnes nebo před sto lety, tak to byli vždy lidé, kteří milovali celým svým srdcem a nebáli se zranění. Láska totiž nezraňuje, to jen lidská závist a nenávist, což je jen převlečený strach. Lidé, kteří věřili ve svou vlastní vnitřní svobodu a za ní bojovali. Ale také věděli, že svoboda nespočívá v tom, že mám všechno teď a hned, věděli že je to o tom, že mám radost z toho, co mám teď. Byli to lidé, kteří se nebáli mluvit, když bylo třeba, dokázali čelit všem svým strachům, i když i to vždy mělo svůj čas. Nesoudili, přijímali a soustředili se na to, co zrovna mají. Tihle hrdinové mně inspirují celý můj život. Naopak mě už od dětství děsí lidé, kteří vše vyměnili za tzv. jistoty. Netuším totiž do dnešního dne a to jsem dospělá a mám tři děti, co je jisté? Jisté je jenom to, že každý jednoho dne fyzicky zemře. Já jsem totiž nikdy neviděla lidi, kteří se honí za jistotami opravdu šťastné a žijící s pocitem lásky. Většinou všichni stále hledají štěstí a lásku a myslí si, že se nachází právě v těch jistotách. Děkuji každý den za to, že nehledám lásku a štěstí ve svých dětech. Ano, děti jsou ztělesnění lásky, ale nikdy jsem neviděla opravdu šťastnou ženu či muže, kteří žili životy svých dětí. Nebyli šťastní oni ani děti. Ono totiž logicky, jak můžete být šťastní, když nežijete vlastní život pro který tu jste, a místo toho se snažíte žít život někoho jiného? Jak Vám by se líbilo, kdyby někdo chtěl žít Váš život? Děkuji každý den za to, že jsem přestala hledat štěstí a lásku v penězích. Já totiž neznám nikoho opravdu šťastného, kdo má mnoho materiálních věcí. Většinou aby to měli, tak obětují svůj život práci, a zapomenou žít a dýchat. Zapomenou na to, co mají rádi. A dělají jen to, co by se dělat mělo. Při variantě dědictví či výhře taky neznám šťastné lidi, protože prý peníze kazí charakter. A tak bych mohla pokračovat dlouho...za honbou za krásu, kdy ženy i muži věří, že když budou krásní, tak budou milování...Ale dokud nebudou milovat sebe, neuvidí, kdo je opravdu miluje. To stejné s moudrostí a nebo absolutní odevzdání své svobody a odpovědnosti (drogy, alkohol...), ani ti nejsou šťastní a milovaní.

A pak znám pár lidí, kteří jsou po mně velkou inspirací a proto se snažím své sny žít, tak jako oni ty své. Někteří jsou třeba z Vašeho pohledu finančně bohatší než já, možná krásnější, moudřejší...A možná taky ne. Každopádně vím, že tím, že žijí své životy teď a tady, lásku a štěstí našli sami v sobě, tak taky vím, že přesně to, co zrovna mají, tak mají proto, aby se mohli posunout dál. Je jedno, jestli zrovna dostali více peněz, více dětí, více krásy. Dostali to proto, aby mohli všem kolem ukazovat, že příběhy plné lásky, naděje, štěstí, svobody, ale i odpovědnosti ještě nezemřeli. Nepotřebujete totiž, přátelé, nic víc k životu, než svůj vlastní život. Pak můžete žít, snít a jít svou cestou. Vše ostatní Vám přijde, tak jak hrdinům z knih, filmů a seriálů, a nebo hrdinům Vašich všedních dní. Vy jste totiž hrdinové svých vlastních životů! Nebo máte snad pocit, že nejste?