Pocity

Znáte ten pocit, když si myslíme, že jsme mohli udělat něco více? A také znáte určitě ten pocit, když Vás někdo raní. A jak je možné, že jeden člověk Vás tak raní a druhý při stejné situaci nikoli? Jak to, že od někoho kritiku dokážete přijmout a od druhého ne! Vždyť mluví o stejné věci! Ale každý jinak...

Tento článek mám už chuť napsat několik dní, ale díky událostem, které ještě proběhly, tak vím, proč nevznikl hned, ale potřeboval si počkat na ten pravý čas. Momentálně jsem měla možnost si znovu připomenout, jak je důležité mluvit o svých pocitech a zajímat se o pocity druhých. Na tom stojí i plnění našich přání, odpuštění...Vlastně vše, co děláme.

Když se zamyslíme nad křivdami z dětství a budeme je analyzovat, tak zjistíme, že ve finále nešlo ani o situaci, ani o to, že jsme něco provedli, mohli udělat jinak ap., ale že jediné,proč si to pamatujeme a jiné křivdy ne, je to že se nikdo nezajímal o naše pocity a my jsme si je nedovolili vyjádřit. Jako děti jsme netušili, že na to máme právo a proto jsme se to většinou do dospělosti nenaučili. Dostali jsme programy, že pocity nikoho nezajímají (tedy ne ve všech případech a hlavně ne ty negativní :-) ).

A tak jak jsme dospívali, tak jsme si mysleli, že vyjadřovat pocity je vlastně slabost. A k tomu jsou klíčové.

Pojďme se podívat na celý proces blíže...

Jsme malé děti a rozbili jsme okno. V tu chvíli víme, že jsme provedli něco špatného, protože vidíme, jak dospělí lidé už už gestikulací a výrazem dávají najevo svou naštvanost. Ano, oni si v tu chvíli dovolují své pocity, k tomu ještě útočí v lepším případě na naše chování, v horším případě na naši osobu a začínají nás škatulkovat. Křičí na dítě: "Ty grázle, rosteš pro kriminál! " ap. K tomu většina dětí cítí stud, strach z následků, protože tuto situaci nezná, obavy. Začíná si říkat a spouští si program, jak je vlastně špatné a zlé, když to o něm tvrdí dospělí. A Ti se prý nemílí! A to dítě jedou jako dospělí jedinec, protože s nikým nemohlo mluvit o svých pocitech a bylo hned zaškatulkované, tak při každé své chybě, omylu, tak propadne panice, jak je zlé a jak je špatné, tím pádem si do života přitáhne negativní emoce a tudíž celá situace automaticky dopadne špatně.

A na druhou stranu se do mně můžete obout: " A to jako dítě máme pochválit za rozbité okno? Za to, že něco provedlo jej budeme chválit, jen aby si chudáček neneslo traumata?!" Přátelé, to po Vás nikdo nechce! Je třeba aby dítě vidělo následky, ale vemte si situaci a šéfy v práci. Váš nadřízený, který se do Vás obouvá jako do osoby tvrdí, jak jste líní, jak Vám vše dlouho trvá, jak vše musí po Vás kontrolovat ap., tak taky útočí na Vaši osobu. Vy se cítíte mizerně a říkáte si, vždyť já takový nejsem. Vždyť chi dobře pracovat, chci být výborný ve své práci. To je na mně něco ak špatného? To nevidím? To tedy je asi se mnou špatné, když ani já sám sebe neznám a myslím si, že jsem šikovný a ono to tak není. No, jo, to je to, co nám říkali babičky, že sebechvála smrdí! Teď se mi to vrací, jen protože jsem si myslel, že bych si zasloužil pochvalu. Co mám dělat, mám strach o místo, o sebe, o rodinu...Myslí si to stejné mí přátelé a má rodina?

V tom, co se většině lidí honí při takové situaci můžeme pokračovat. Ale máme taky zaměstnavatele, kteří naopak přijdou a upozorní na situaci, která se jim nelíbí a dají nám prostor na vyjádření našich pocitů. A u takových šéfů všichni "kvetou", jsou spokojení, netrpí depresemi, mají lepší výkony.